Spontánní odpor v ulicích Drážďan (+video)

25. 6. 2008 | přečteno: 8716x

Volný pohyb osob v rámci Evropské unie, díky kterému se naše města brzy promění v malé Bejrúty nebo Johannesburgy, má i jedno zásadní pozitivum – náš boj je nyní skutečně evropský a o přežití tohoto kontinentu bojujeme společně, nerozděleni hranicemi. Ať už se jedná o demonstraci, kulturní festival, nebo boj, společná účast evropských národů na každé takové akci už je nyní jen záležitostí benzínu v nádrži, nebo peněz na jízdenku. A to byl i případ této soboty, 21. června, kdy cesta z Prahy do německých Drážďan trvala tolik, jako cesta do Brna a na neexistujících hranicích nestáli žádní celníci, kteří by nás obrátili zpátky.



V sousedním Sasku, kde v posledních volbách tak zabodovala nacionální NPD, se stejně jako minulý rok měl konat takzvaný Saský den. Do okrajové čtvrti Drážďan – Pappritz, se mělo sjet až několik tisíc německých a dalších evropských nacionalistů a společně strávit den a večer v duchu kamarádské jednoty. Na tomto open air festivalu mělo být velké množství stánků, měly zaznít projevy předních členů saské NPD a později odpoledne měl začít koncert několika prvotřídních kapel. Měl začít, ale nezačal. Evropa dnes toleruje a někdy i financuje různé festivaly. Schází se komunisté, anarchisté, černí rasisté, militantní islamisté, příznivci lehkých drog. Bez zájmu represivních složek státu se scházejí všichni, kdo chtějí Evropu zničit. Ale ti, kdo chtějí Evropu zachovat a chránit, jsou většinou zbiti policií, nebo strčeni za mříže. Saský den byl tento rok soudem na poslední chvíli zakázán. Přesto jsme v tom naše saské kamarády nechtěli nechat a v deštivé sobotní ráno vyjíždí z různých koutů naší země auta s odhodlanými bojovníky za nacionální socialismus a bílou Evropu.

Místo srazu ve čtvrti Pappritz, veliké parkoviště u nákupního centra, je při našem příjezdu ze všech stran obsazeno policií. Ta nás kontroluje a oznamuje nám, že náš sraz byl zakázán a pokud neopustíme prostor této čtvrti, budeme zatčeni. Němečtí kamarádi jsou však přítomni a pomocí různých právních kliček hrají o čas. Směrují nás na ono parkoviště, kde měl být sraz. To už je okolo jedné hodiny zcela zaplněno auty a další přijíždějí. Slovo si bere Udo Pastörs. Ve svém projevu obviňuje stát z šikany a nakonec nás vyzývá ke spontánní demonstraci uprostřed města, kde budeme politikům a jejich ochrance – policii, čelit tváří tvář.

Policie je přítomná i tady a naše plány ji jsou tedy známé, přesto nás nechává odjet, protože podle jejího posledního nařízení musíme oblast opustit, jinak budeme zatčeni. Naše nekonečná kolona se tedy přemísťuje na hlavní vlakové nádraží Neustadt, které leží přímo uprostřed města.





Jsme na místě a s námi i německá policie v plné zbroji, která vytváří kolem nádraží kordón. V tuto chvíli nás mohou být dobré čtyři stovky. Je tu i Ondra Cakl se svou kamerou. Stojí mezi námi, ale díky přítomnosti mnoha policistů a kamer se cítí v bezpečí a sebejistě se usmívá. Mnoho z nás dnes bude čekat na chvíli, kdy Ondra udělá chybu a z bezpečné blízkosti policejních těžkooděnců se na chvíli vzdálí.

K nádraží se blíží skupina asi padesáti lidí. Jsou to naši a chtějí k nám. Policie se začíná rostoucího nepoměru sil obávat a příchozí skupinu blokuje. Žoldáci Systému se však v tuto chvíli ocitají mezi kladivem a kovadlinou. Stejně jako se padesátka našich kamarádů snaží probít k nám, tak stejně tak se militanti na nádraží snaží probít k nim. Přes celé nádraží zní „die Strasse frei dem nationalen Widerstand!“ (volnou cestu pro národní odpor!). Policie to vzdává a po krátké strkanici k nám celou skupinu pouští a přes plastové kryty svých přileb vidí téměř pět stovek německých a českých nacionálních socialistů vítězně skandovat: „Frei, sozial und national!“. Jeden z drážďanských kamarádů utrousí poznámku, že česká policie je tvrdší a přiznává, že byl loni na prvomájové demonstraci v Brně.

Na delší rozhovory není bohužel čas. Udo Pastörs oznamuje, že policie náš spontánní protestní pochod nepovolila a my se tomuto rozhodnutí podrobujeme. Nicméně, že on jde na pivo a jestli chce jít někdo s ním, může se přidat. Celý náš zástup se řadí k odchodu a jeho první řady proráží slabý kordon policie. Navzdory šikaně a zákazům vyrážíme do ulic drážďanského centra. Asi sto metrů od nádraží dochází k prvnímu incidentu. Na kraji chodníku stojí známý český fotograf. Mnozí si ho pamatují pro jeho neprofesionální chování, kdy na našich demonstracích v Čechách dává pískotem najevo svůj nesouhlas s námi. Člověk nemusí být jaderný fyzik, aby mu nedošlo, že tento pán do Drážďan přijel v jednom autě s Ondrou Caklem. A člověk nemusí být držitel Nobelovy ceny, aby mu nedošlo, kde videa a fotky, které oba pánové dnešní den v Drážďanech pořídí, nakonec skončí. V monitoringu antifa.cz. Jenže zatímco Ondra Cakl stojí vzadu pod ochranou policie, pan fotograf je tu sám. V pondělních novinách se pak můžeme dočíst o tom, jak čeští a němečtí nacisté zbili českého novináře.




> Video z Drážďanských ulic


Zmatená policie zřejmě dostává rozkaz zastavit nás za každou cenu a přechází do útoku. Malá vysunutá jednotka se nám pokouší přehradit cestu, ale je smetena odhodlaným davem. Zástup těžkooděnců za námi se dává do pohybu a stejně tak i my. Celý dav se rozbíhá a běží několik set metrů k pěší zóně, kam se policejní antony budou jen těžko dostávat. Procházíme rychlým krokem roztaženi po celém bulváru a skandujeme. Aktivisté běhají od jednoho sloupu nebo reklamního poutače k druhému a zdobí je nálepkami. Drážďanskou pěší zónou zní ze stovek hrdel nesmlouvé „Nationaler Sozialismus! Jetzt! Jetzt! Jetzt!“

Naším cílem je saský zemský sněm na druhé straně řeky. Víme že policie udělá vše, aby nás k němu nepustila. Jejich antonty přehrazují ulici a těžkooděnci vyskakují ven, aby zaplnili mezery. Letí několik kamenů a osamělý anton je nebezpečně rozhoupán, dokud se k nám ze strany neřítí silná jednotka policistů v černých kombinézách. Když to nejde rovně, půjde to kolem. Dav se rozbíhá a mizí v postranních uličkách. Těžkooděnci beží za námi, ale ve svém brnění nám nemohou konkurovat. Za chvíli se ocitáme za jejich vozovou hradbou a pokračujeme dál. Je spatřen i Ondra Cakl, ale to by nebyl on, udavač, aby nestál jen metr od šesti plných policejních antonů.

Hra na kočku a na myš pokračuje. Vždy, když policie přehradí cestu a její další složky se nás snaží obklíčit, unikáme do postranních ulic a o několik ulic dál se znovu přeskupujeme a pokračujeme. Snažíme se dostat k mostu přes řeku a abychom uspěli, musíme většinu cesty běžet. Díky tomu se náš dav začíná pomalu trhat a k mostu nakonec dorazí jen asi polovina z nás s policií v těsném závěsu. Roztahujeme se po celé délce mostu a přijíždějící antony, které na něj chtějí vjet, prostě nepouštíme dál. Bohužel ti, co se k mostu ještě nestihli dostat, nebo se na něm ocitli mezi námi a těžkooděnci, se už dál nedostanou. Přijíždí další a další vozy a černé a zelené kombinézy sem běží ze všech stran. My, co jsme na most doběhli dřív než policie, se nyní znovu rozbíháme, abychom se dostali k cíli. Zemský sněm leží hned za mostem a tak s těžkooděnci závodíme už jen posledních pár set metrů. Zbylo nás sotva sto, jsme udýchání, ale dokázali jsme to. Obsazujeme prostor před sněmem a Andreas Storr z NPD si uprostřed zástupů turistů bere slovo.





Kdybychom chtěli s policií v centru Drážďan jen válčit, byl by to dlouhý den a ještě delší noc. Ale my právě splnili, co jsme zamýšleli. Prošli jsme celým centrem a nakonec jsme se dostali i k zemskému sněmu. Už neutíkáme a před majestátní budovou saského parlamentu agitujeme za naší věc. Těžkooděnci se zatím blíží jako vlci ke své kořisti. Jdou opatrně a roztahují rojnici, jako by stále nevěřili tomu, že jsme se zastavili a mohou nás tedy zatknout. Postupně obkličují celé prostranství a kdo k nám nepatří, musí z malého náměstí pryč. Přijde teď odveta za skoro dvě hodiny našeho odporu? Uvidíme.

Policie nám do megafonu oznamuje, že jsme zadrženi. Němci začnou zpívat starou vlasteneckou píseň o své zemi a o tom, že ji už přicházejí na pomoc. My z Čech, co neznáme text, se jen vzdorovitě díváme skrz neprostupné řady policejních obrněnců. Lidé z NPD chtějí zabránit policejní zvůli a tak vydávají příkaz, ať zvedneme ruce nad hlavu a voláme „keine Gewalt“. S rukama nad hlavou a hlasitým voláním o tom, že nechceme násilí, se pokoušíme náměstí hromadně opustit. Policie si v této situaci nemůže dovolit žádné excesy. Stovky turistů a občanů Drážďan stojí na kraji náměstí a všechno vidí. Pustit nás z náměstí ovšem odmítají a oznamují nám, že nás budou legitimovat a natáčet na kameru.





Na protest proti jejich šikaně si sedáme na zem a odmítáme se s nimi bavit. Policie má ovšem převahu a náš odpor je již v této chvíli marný. Obrněnci v černých kombinézách tahají lidi, co sedí na kraji, ven z davu a obrněnci v zelených uniformách vzniklou mezeru zaplňují svými těly. Asi za hodinu je po všem a k našemu překvapení jsme propuštěni. Musíme ovšem pod hrozbou strávení noci v cele opustit město.





Na jiných místech v centru, kde jsou zadrženi ostatní kamarádi, dochází k podobným událostem. Jedna skupina si své propuštění zpestřuje setkáním s Ondrou Caklem. Sebejistý Cakl kolem nich prochází se svým typickým úsměvem. Kamarádi úsměv oplácejí, ale zvedají se a jdou za ním. Cakl se s prosebným výrazem dívá směrem k policii, ale tu jeho osud nechává chladným. Zrychluje tedy krok a nakonec se dává do běhu. Ačkoliv má v ruce kameru a stativ, strach o jeho bídný život mu dodává nadpřirozenou rychlost a ani ti nejrychlejší mu nestačí. Ztrácí se někde na pěší zóně a ačkoliv chlapci prohledávají každý kout, Cakl jim uniká. Ale jen protentokrát!

Mezitím naši přátelé z Drážďan přicházejí s dobrou zprávou. Koncert bude! Ti, co mají zájem, se přemísťují na kontaktní místo a odtud vyráží svými auty do asi sto kilometrů vzdálené vesnice, která je podle výzdoby na sloupech zřejmě jednou z bašt NPD. Akční den je tak završen v duchu kamarádství a dobré zábavy za hudebního doprovodu švédské zpěvačky Sagy, americké rockabilly klasiky z Kalifornie jménem Youngland a německých Sleipnir.

autor: Ernest E. | tisk | zpět