Zavržený symbol

16. 5. 2007 | přečteno: 12207x

Symboly nejsou pouhými zdobnými ornamenty. Ve svém hlubším význa­mu patří k odkazu dávno zašlých ča­sů, dob zcela zapomenulých či zasu­tých do hlubin podvědomí. Avšak nejsou odkazem neživým, jsouce na­dány magickou mocí a schopností oživit paměť – Podle Williama Butlera Yeatse, irského básníka tvořícího na přelomu tohoto a minulého století, jsou duše a meze našich myslí rozdíl­né a podléhají neustálým změnám, stejně jako meze naši paměti. Vhodný symbol může vyvolat jedinou duši a velikou paměť přírody. Je základem magických praktik. Znázorňuje něco, co opravdu existuje, skutečně a neměnně. Sděluje poselství, jež nelze ji­ným způsobem vysloviti.

Svastika je symbolem
Svastika je symbolem ukazujícím do časů ležících mimo veškerou historickou zkuše­nost, symbolem nejen ohně a tajemství jeho zažehnutí, ale i ztracené jed­noty paměti člověka. Především je však svastika v zemích střední Evropy a zejména pak v pochmurné zemi rozených slouhů znakem nad ji­né prokletým.

Holé zadnice, nafouklá ňadra a roz­tažená stehna zírající všude z poulič­ních velkoformátových reklamních tabulí nevyvolávají námitky u nikoho, snad s výjimkou několika opozdilců, sloužících prodejným pisálkům coby vhodná oběť posměchu. Strážci zákonů, v jiných případech tak nesmi­řitelní, ponechávají bez povšimnutí celé výklady pornografických časopi­sů, přehlížejíce velkoryse příslušná ustanovení trestního zákoníku. Zákonem chránění vrahové vysmívají se svým obětem a smečka kejklířu hlásá lásku a toleranci tam, kde právo a spravedlnost jsou na prodej zrovna tak jako košile. Početné stádo profe­sionálních rozumářů, cvičených opičáků posluhujících všem režimům, vede učené žvásty o důležitosti de­mokracie, přičemž autorům dotěr­ných otázek je dáván cejch protispolečenských extrémistů.

Přesto je něco, co naše mesiáše, apoštoly nového věku tolerance a nenásilí, probudí z jejich dřímoty. Tím zázrakem je svastika, hákový kříž.

Podivná démonizace
Ta nejodpornější vražda, vyvolávající zděšení obyvatel a jejich spontánní volání po odvěkém zákoně ukládajícím smrt za smrt, nezpůsobí u policie, státního zastupitelství a u soudů ani setinu toho rozruchu a překotné lokajské horlivosti, které zapříčiní docela malá svastika vyve­dená neobratnou rukou křídou na špi­navé zdi kdesi na plácku mezi panelo­vou šedí. Je-li pachatel dopaden, je to pro soudnictví jedinečná příležitost ukázat trestající ruku zákona. Zatímco vrahové a velkopodvodníci odcházejí od soudů s nejmírnějšími tresty, pokud nejsou osvobozováni pro nedostatek důkazů a naši huma­nisté se opájejí převýchovou sadistů a nájemných vrahů, s autorem svastiky nezná justice žádné slitováni. Vina je dána předem, netřeba ji ani doka­zovat a nelze se jí ani zprostit. Ostatně pro nějaké složitější vysvět­lováni a dokazováni nejsou soudy za­řízeny.

Kterákoliv záležitost se svastikou bude každému soudu předem napros­to jasná a ten, kdo svastiku jakkoli použil, bude již předem odsouzen za „propagaci fašismu“.

Máme dokonce i takové snaživce, kteří z vlastni píle, nemajíce díky své nedovzdělanosti žádné zábrany, se­stavují jakési seznamy „rasistických symbolů“, v nichž svastika v různých provedeních zaujímá primát a s návo­dy, jak v praxi odlišovat povolené symboly od těch nepovolených, nabí­zejí své amatérské příručky policii a justici, které podobné návody na­hrazující rozum vítají.

Co je za věcí?
 Případ svastiky pak stojí za hlubší zamyšlení. Taková nesnášenlivost vůči symbolu, přechá­zející až k nesmiřitelnosti i s jeho po­užitím jako ornamentu, musí vyvolat otázku – co je za věcí?

Jediný uváděný důvod, totiž použí­vání svastiky Německem v letech 1933 až 1945 neobstojí. Po vyznava­čích pěticípé hvězdy zůstaly velehory mrtvol, ale pěticípou hvězdu, pentagram dnešních vyznavačů černé magie (a rovněž pravěký symbol) nic podobného nepostihlo. Pochopitelně nemá smysl pátrat po motivaci oněch úředníčků justice, ti jsou pouhými slouhy, vykonavateli a pronásledují a odsuzují, protože tak je to po nich vyžadováno. Za vším však musí být nějaký konkrétní důvod pro tabuizování svastiky, důvod utajovaný, řado­vým úředníkům neznámý. Proč se svastika, ať už jako symbol či or­nament, stala znamením prokletým a státní mocí pronásledovaným? Ponechme stranou motivaci udavačů, policie a soudů. Ti tak činí, protože se to od nich žádá a zítra budou stej­ně horlivě, bude-li to na nich požado­váno, pronásledovat a odsuzovat nošení kravat, šněrování bot nebo čtení knih. Jde nám o kořeny motivace mnohem hlubší. O odhalení důvodů, proč společnost, prohlašující se za to­lerantní a humanistickou do té míry, že je v ní pamatováno i na práva ná­jemných vrahů a vrahů dětí a obcho­dovat lze s pornografií, satanistickými symboly a satanistickou literatu­rou popisující lidské oběti, proč tato společnost učinila ze svastiky tabu?

Boj proti symbolu
 Boj proti symbolu je bojem proti imaginaci. Jeho cílem je zničit magický rozměr v životě člověka. Je to boj vedený v zájmu nízkých, ryze materialistických pudů za definitivní nastolení vlády zlatého telete a konečnou porážku světa, kde ještě mají své místo čest, pokrevní příbuzenství, mystérium a sny.

Hovořit o zlu ve spojitosti se svastikou je vrcholem pokrytectví. Zlo netřeba symbolizovat. Zvlášť ne ve společnosti, kde jej potkáváme v tisícerých podobách každý den a kde – jak prokazují sociologické výzkumy – dítě do svých sedmi let věku zhlédne na televizní obrazovce 7000 vražd.

Obětovaná Západní civilizace
Civilizace Západu je obětována mimoevropským zájmům. V roce 1914 počalo masové vyhlazování původního obyvatelstva Evropy. Ruský car, představitel největší evropské i světové říše je i s rodinou zavražděn.

Národy západu se ocitají v moci nepřátel bažících po pomstě.

Ruská revoluce z roku 1917, impor­tována ostatně do země založené na jednotě křesťanství a rolnictví, personifikované osobou panovníka zven­čí, a po ní následující sedmdesátiletá epocha komunismu, byly jedním ze zápasů odvěkého boje.

Záměrné potlačování svastiky je po­tlačováním paměti. Každá vzpomínka na někdejší jednotu, na společné ko­řeny západní civilizace má upadnout v zapomnění. Současné dějiny vždy začínají posledními volbami a tak se má dít až do nastolení konečné jednotné světovlády. Světu již dávno nevládnou zvolené parlamenty a od nich odvozené vlády. Skutečné síly ovládající svět potřebují co nejotu­pělejší masu ovládaných, neschop­ných vzpomínek na svou minulost. Potulné psy neznající svůj původ. Ne národy, ale lid bez historie, bez touhy po tom, co převyšuje kaž­dodenní rámec honby za chlebem. Konzumenty stupidní pseudokultury, které lze ovládat pouhým televizním vysíláním a reklamou.

Svastika patři do říše imaginace a na rozdíl od jiných symbolů nemohla vzniknout náhodou. Je znázorněním dokonale uspořádaného tvaru věcí, zobrazením řádu vyššího duchovního světa. Není to jen ANIMA HOMINIS – vnitřní svět imaginace je­dince, ale i ANIMA MUNDI – du­chovni řád Universa. Původ svastiky je spojen se vznikem nejstarších mý­tů. Přivádí nás do časů, v nichž uctívači slunce sledovali svého boha na jeho každodenní pouti do večerní země v dalekém oceánu, k blaženým ostrovům štěstí. Svastika není alego­rií! Je vzpomínkou na minulost, pro­mlouvající beze slov. A v tom je její největší nebezpečí pro vyznavače zla­tého telete. I jediná svastika načmára­ná křídou na zdi je mementem, že je­jich celosvětová říše a vláda jsou ko­losy na hliněných nohou.

Zprostředkováno oddělením pro výzkum a revizi historie

autor: Miroslav Ungem | tisk | zpět