Perzekuování Johna Demjanjuka holocaustovými lháři

3. 2. 2010 | přečteno: 3715x

V posledních týdnech médii proběhlo již několik propagandistických kampaní v souvislosti s probíhajícím mnichovským procesem proti Johnu Demjanjukovi, údajnému bývalému dozorci v koncentračním táboře Sobibor. Samozřejmě, že tatáž propagandistická média „zapomínají“ zmínit, že John Demjanjuk byl souzen již v roce 1993 v Jeruzalému, kde 5 „očitých svědků“ tvrdilo, že si jsou naprosto jistí, že John Demjanjuk byl dozorcem – v Treblince (!). Lži těchto holocaustových pohádkářů byly natolik do očí bijící, že Demjanjuka musel zprostit viny dokonce i izraelský Nejvyšší soud. To však nezabránilo tomu, aby byl Demjanjuk stíhán znova – samozřejmě opět výhradně na základě výpovědí „očitých svědků“!

Abychom tuto propagandu uvedli do souladu s historickou realitou, přinášíme vám následující pasáž z knihy Treblinka – Extermination Camp or Transit Camp od Carla Mattogna a Jürgena Grafa z roku 2004, která Demjanjukovu anabázi zevrubně popisuje.


Ivan Demjanjuk, narozený roku 1920 na Ukrajině, se v roce 1942 jako voják Rudé armády dostal do německého zajetí. Nejprve byl nasazen na opravu železničních tratí a pak byl poslán do zajateckého tábora v Chelmu ve východním Polsku, kde zůstal až do začátku roku 1944. Aby unikl hladu v táboře, dal se do služeb Němců jako pomocný dobrovolník a byl přidělen k Ukrajinské národní armádě vedené generálem Šandrukem, která bojovala proti Sovětům bok po boku s wehrmachtem. V roce 1945 Demjanjuk unikl osudu mnoha svých krajanů, které Britové vydali bolševikům a poté je čekal transport do táborů souostroví gulag. Nejdřív žil několik let v Německu, oženil se tam s Ukrajinkou a v roce 1952 emigrovali do USA, kde se živil jako dělník v automobilce a roku 1958 získal občanství.

Osudným se mu stalo to, že byl aktivní v ukrajinské komunitě ve svém novém bydlišti, Clevelandu ve státě Ohio. Jistý Michael Hanusiak, pracovník komunistických novin Ukrainian News psal jeden článek za druhým, v nichž pomlouval antikomunistické ukrajinské emigranty podporující nezávislost své vlasti jako „nacistické kolaboranty“ a za takové temné postavy označil 70 lidí žijících v Clevelandu. V roce 1975 se do hledáčku Ukrainian News dostal i Demjanjuk. Hanusiak tvrdí, že v sovětském archivu našel svědectví jistého Danilčenka, podle kterého se v březnu 1943 v Sobiboru poznal s Ivanem Demjanjukem. Tam – podle Danilčenka – Demjanjuk naháněl Židy do plynových komor. Na jaře téhož roku byl údajně spolu s Danilčenkem poslán do koncentračního tábora Flossenbürg, kde byl znovu nasazen jako dozorce.

Teď mohla proti dělníkovi z automobilky vypuknout štvanice. Clevelandské noviny Plain Dealer ho jmenovaly jako „Ivana Hrozného“ a roku 1976 ho začal vyšetřovat americký imigrační úřad. Ten požádal Světový židovský kongres, aby našel bývalé vězně ze Sobiboru, kteří by mohli podezřelého usvědčit. Takoví svědci ovšem neexistovali a sám tajemný Danilčenko beze stop zmizel. Ve snaze najít svědky do Izraele odcestovala americká vyšetřující skupina. Sedm bývalých vězňů Treblinky pak na základě fotografií „poznalo“ Demjanjuka jako toho zlého Ivana z Treblinky. Jejich výpovědi samozřejmě odporovaly informacím od Danilčenka, podle nichž tento Ukrajinec nebyl v Treblince, ale v Sobiboru a Flossenbürgu, ale lavina se nezadržitelně dala do pohybu.

Moskvou řízené Ukrainian News nyní publikovaly kopii „usvědčujícího“ dokumentu, který byl opět v rozporu s tvrzením sedmi izraelských svědků. Jednalo se o údajný Demjanjukův služební průkaz z výcvikového tábora Trawniki, kde byli mnozí Ukrajinci za války školeni jako stráže v koncentračních táborech. Podle tohoto průkazu byl Demjanjuk odvelen do Sobiboru 27. března 1943; Treblinka v něm zmíněna nebyla. Jednalo se o očividný a zfušovaný padělek, protože neobsahoval datum vystavení ani dobu platnosti. (V polovině roku 1987 provedl McCrone Institute v USA chemickou analýzu tohoto dokumentu a ta prokázala, že součástí fotografického papíru je oxid titaničitý – chemikálie používaná v černobílých fotografiích teprve od 60. let.) Sověti poskytli izraelské justici „originální dokument“ až na konci roku 1986, deset měsíců po Demjanjukově vydání.

Ačkoliv americký imigrační úřad v této době mohl spoléhat pouze na kopii průkazu a kromě ní neměl žádný důkaz o Demjanjukově přítomnosti v Treblince, byl tento dokument uznán za přesvědčivý. Demjanjuk byl zbaven amerického občanství a na základě porušení ústavních principů byl v únoru 1986 vydán do Izraele, země, která v době údajných masových vražd v Treblince ještě ani neexistovala. Značnou roli v tomto skandálním porušení práva měl „úřad pro lov nacistů“ OSI, založený za prezidenta Jimmyho Cartera a po mnoho let vedený Židem Nealem Sherem, specializující se – za pomoci křivopřísežných svědectví a padělaných dokumentů – na zbavování nevinných starců německého nebo východoevropského původu amerického občanství a na jejich deportace respektive zajišťování vydání do žalujících států.

Rok poté začal soud v Jeruzalému a pět bývalých židovských vězňů Treblinky, kteří tvrdili, že viděli obžalovaného v tomto táboře v letech 1942/1943, vyprávělo své nevýslovně děsivé historky jak nejlépe dovedli. Pravda, vyskytl se jeden trapný detail, totiž že svědek Eliyahu Rosenberg roku 1947 ve Vídni vypověděl:

„2. srpen 1943 byl určen jako den vzpoury. […] Kolem 15:30 odpoledne bylo všechno připraveno na vzpouru. […] Jeden z nosičů vody právě v tu chvíli vtrhnul do baráků a zařval: ,Revoluce v Berlíně!‘ To byl signál. […] Poté někteří vpadli do baráků ukrajinské strážní jednotky, kde mezi jinými spal i Ukrajinec Ivan, a tyto Ukrajince zabili lopatami.“
Rosenberg se však během procesu vymluvil, že jen opakoval, co slyšel a sám Ivanovu smrt neviděl.

V dubnu 1988 jeruzalémský soud vynesl všemi očekávaný trest smrti, ale ten nebyl vykonán. Do té doby totiž došlo k příliš mnoha trapným „nehodám“ a obhájce Sheftel tyto nehody dokonale rozebral v odvolání (jeden zločinec mu na konci roku 1988 nastříkal do obličeje kyselinu jen pár dní poté, co druhý Demjanjukův obhájce Dov Eitan spadl z výškové budovy a při této tragické nehodě zemřel). Sheftel nakonec označil za skutečného „Ivana Hrozného“ Ivana Marčenka – který beze stop zmizel.

Toto jméno bylo nejprve uvedeno bývalou prostitutkou, žijící ve vesnici Treblinka, mezi jejíž zákazníky za války patřilo několik ukrajinských dozorců z tábora jménem Ivan, mezi nimi i výše uvedený Ivan Marčenko, ale Sheftel našel krátce poté ještě další „důkaz“ v SSSR. Podle sovětských soudních dokumentů Ukrajinec jménem Nikolaj Šelajev, odsouzený za údajné zločiny v Treblince k trestu smrti a roku 1952 zastřelený, identifikoval tohoto Ivana Marčenka jako obsluhu plynových komor v Treblince. Šelajevovo svědectví potvrdilo několik dalších bývalých dozorců z Treblinky a na světlo vyšel i Marčenkův osobní průkaz z Trawniki.

Izraelská justice tak musela se skřípěním zubů přiznat, že Demjanjuk navzdory všem přísahám pěti očitých svědků nebyl „Ivan Hrozný“, ale nejprve ještě podnikla další chabý pokus obžalovat ho ze zločinů v Sobiboru a Flossenbürgu. Neexistovali však žádní svědci takových zločinů a podle izraelsko-americké smlouvy o vydávání zločinců Demjanjuk nemohl být volán k zodpovědnosti za jakékoliv činy v těchto dvou táborech, protože jeho extradice byla provedena výhradně pro údajná zvěrstva v Treblince. A tak se nakonec v září 1993 mohl vrátit do USA. Tento nevinný muž dodnes nedostal za hanebné bezpráví, jež na něm bylo spácháno, ani jediný dolar odškodného. Naopak: V únoru 2002 začalo jeho pronásledování znovu, tentokrát proto, že údajně sloužil v táborech Sobibor, Majdanek a Flossenbürg. (V témže měsíci byl Demjanjuk na popud americké vlády opět zbaven amerického občanství; porovnej „In Kürze“, Vierteljahreshefte für freie Geschichtsforschung, 6(2) (2002), str. 239.)

Stejně jako spousta jiných legend může i ta o „Ivanu Hrozném“ obsahovat zrnko pravdy: V Treblince pravděpodobně byl surový ukrajinský dozorce, jehož se vězni báli, který se jmenoval Ivan nebo nějak podobně. Všechno ostatní je čirá fantazie.

Soud s Demjanjukem, kde bylo všech pět židovských „očitých svědků“ odhaleno jako křivopřísežní lháři a podvodníci, zasadil věrohodnosti takových svědků drtivý úder. Ve skutečnosti se od té doby už žádní „svědci plynových komor“ neodvážili před soudem vystoupit.

autor: Redakce | tisk | zpět